Canisterapie

O canisterapii
Naše příběhy

Brontík působí pod záštitou dobrovolnické organizace Lékořice jako canisterapeutický pes v Thomayerově nemocnici. Od poloviny roku 2012 docházíme 1x týdně střídavě na oddělení dětské psychiatrie a dospělé neurologie.

KRAŤANDA A CANISTERAPIE

Jsem moc ráda, že jsem dostala možnost podělit se s Vámi o své zkušenosti a prožitky se svým pejskem v roli canisterapeuta. Někoho v životě vedou k rozhodným krokům špatné osobní zkušenosti, někdo má pocit, že s přibývajícím věkem by měl konat dobré skutky a někdo je natolik zapálený pro dobrou věc, že je jeho změna života čistě spontánní. Já jsem ten první případ. Když jsem poznala, jak skvělý společník je krátkosrstá kolie, jak je neskutečně chytrá a vnímavá, zrodila se ve mně spásná myšlenka. Vzhledem k tomu, že jsem měla postiženou maminku, která vyžadovala speciální péči, rozhodla jsem se zapojit do pomáhání i svého koliáčka. Byla jsem jednou svou kamarádkou zasvěcena do tajů výcviku asistenčních psů, což mě natolik inspirovalo, že jsem se rozhodla, že několik praktických cviků Brontíka naučím. K mému velkému údivu jednotlivé cviky, které byly samozřejmě provázeny spoustou odměn, zvládal neskutečně rychle. Čím více kousků uměl, tím rychleji se učil další. Měla jsem velkou radost, když nám sundal ponožky, boty, rozvázal tkaničky u bot, přinesl a podal předměty jak ze země, tak ze stolu, od kovových předmětů až po odporný pomeranč. Dokázal rozepnout zip, sundat rukávy, čepici a brýle, všechno vám opatrně podat do ruky třeba i ovladač na televizi, to vše šlo neskutečně rychle, nikdy bych nevěřila, že je nejtěžší pochopit jen první cvik, pak to jde takřka samo. Brontík byl připravený pomáhat mi v roli pomocníka pro maminku. Bohužel jak to už v životě bývá, někdy je osud krutý a maminka zemřela dřív, než mohla využít našeho čtyřnohého pomocníka. A tady jsem udělala já své velké rozhodnutí, když jsme nemohli pomáhat mamince, využijeme našeho kraťandího kluka pro pomoc druhým. Po absolvování nelehké canisterapeutické zkoušky u pražského Helppesu jsme vyfasovali jakožto všichni psí absolventi žlutou vestu označující psa canisterapeuta a vstoupili do života smutku a bolesti. Do bílých nemocničních stěn, pokojů plných nadějí a bolestí. Nebyli jsme ani jeden z nás připraveni na oči dětí bez jiskřiček, na tváře z nichž čtete jedno velké „proč?“, na nesmělé úsměvy, ale i neskrývanou radost a překvapení. A věřte mi,že to opravdu funguje!!! Ale není to zdaleka tak, jak si to někteří představují, každé plemeno má svou povahu, své vnímání a cítění, jokšírci s vyplazeným jazýčkem skáčou do postelí pacientů a oddaně leží a nechají si líbit absolutně všechno. Malý jezevčík se tetelí v náručí paní na oddělení LDN a je mu úplně jedno co se s ním děje. Jenže kraťanda je jiná. Alespoň jak já vidím reakce a chování mého pejska. Liší se od ostatních tím, že pro něj je to o to náročnější, protože si vybírá lidi sám. Neběží ke každému se stejným nadšením, mapuje si lidi sám. Ti, kteří jsou apatičtí a odtažití a zájem o psa nemají, tak ty obchází a nevěnuje jim pozornost. Dokonce se nám stalo, že jsem ho jednou pokoušela přemluvit a táhla jsem ho k jednomu pacientovy, který seděl celou dobu zády k nám. Brontík za nic na světě k němu nechtěl, bylo mi to docela nepříjemné, nevěděla jsem, proč takhle reaguje. Ale vzápětí mi to bylo jasné, pán se otočil a pravil:“ ke mně nechoďte, já psa nemusím, jedině tak jako sekanou v housce“. Až jsem se zastyděla za to, že jsem na chvilku zapochybovala o psí intuici. To je důkazem, že do toho dává absolutně všechno, přirovnala bych to asi tak k deseti výstavám za sebou. Po nich by si sice taky dal víc než dvacet, ale nebyl by tak psychicky unavený, jak po dvou hodinách v nemocnici. Ale to asi trochu předbíhám.

Pokud složíte zkoušky jste evidování v seznamu psů canisterapeutů s popisem vlastností a vhodného umístění vašeho psa a je to na organizaci, aby vás doporučila do některého ze zdravotních zařízení a nebo vás přímo kontaktují nemocnice a domovy samy. My jsme měli na vybranou z několika míst. Zvolila jsem Thomayerovu nemocnici, kde pod záštitou bezpříspěvkové dobrovolnické organizace Lékořice působíme od září 2012. Ti nám vlastně otevírají dveře na jednotlivá oddělení. Kromě nás jsou tam dva další pejsci a jak jsem se již zmínila, my jsme jediní zástupci většího plemene, které si vyžádali koordinátoři organizace sami. Pravidelně navštěvujeme dospělou a dětskou neurologii a dětskou psychiatrii. A tady bych se vrátila k samotnému průběhu našich návštěv. Předem víme, na které oddělení jdeme a tak se podle toho připravíme, když jdeme k dětem, je to pro Brontíka sice hra s dětmi, ale o to náročnější, protože tady dělá společnost psychicky nemocným dětem, které své emoce dávají najevo daleko více než jejich zdraví vrstevníci. Je to někdy až 15 dětí najednou, všichni křičí a volají jeho jméno, pejsek je z toho ze začátku zmatený, neví, ke komu má jít dřív, co dřív dělat, jestli nosit míč, nebo podávat pac, tam je to na mně, abych mu pomohla. Musím tu masu dětí uklidnit, usadit je a vysvětlit jim, že abychom si mohli hrát, musíme si to společně zorganizovat. Tady jsou ty děti jiné, jsou citlivé a zranitelné, osudy některých z nich jsou doslova hororové. Vždyť je to oddělení, po kterém se umísťují do speciálních diagnostických ústavů jako je třeba Klokánek. Ale na druhou stranu jsou neskutečně vděčné, zamilují se okamžitě do čtyřnohého parťáka, mnozí znají pejsky jen z obrázků a jsou jak v Jiříkově vidění. Odcházíme unavení, ale šťastní, protože vidíme rozzářená očka, slyšíme promluvit chlapečka, jehož hlas neslyšela sestřička za celých 14 dní pobytu. A to je pro nás ta největší odměna!! Tady víme, že to má smysl. A když se na oddělení vrátíme o týden později, otevřou se bílé dveře a na chodbě na bílých zdech visí deset obrázků různě klikatě a barevně namalovaných psích postaviček a ti co umí psát, tam mají napsáno BRONTYK……u sestřiček a na pokojích visí barevné fotky Brontíka, který se ze zdí směje do postýlek plných smutku.

O trochu veselejší to bývá na oddělení dospělé neurologie. Tam, když se otevřou dveře a čeká nás tam ta správná směna sestřiček, uvidíme blonďatou hlavu sestřičky, jak klečí na zemi a čeká až ji Brontík obejme packami. A pak už se vydáme v doprovodu sester po pokojích, kde Brontík bravurně baví pacienty svými asistenčními kousky, které jsem ho učila pro maminku. Pacienti ležáci se sami od sebe zvedají, pokud to jejich zdravotní stav umožňuje a nedělají to sestrám na truc. Někteří chtějí pejska nahoru a to v našem případě znamená obsazení půlky postele vzhledem k velikosti kraťandího psa. Sundávají se brýle, čepice, Bronťa je zahrnut mraky povelů a maká a maká. Sedy, lehy, dej pac, plácni, pozdrav, sundej ponožky, přines, podej papučky…….Minuty ubíhají, čas tam s naší návštěvou neskutečně utíká, hodina a půl je pryč. Oba si oddechneme, zvládli jsme 12 pokojů a jdeme domů. Sundáváme žlutou vestičku a vycházíme z budovy. Brontík zvedne nos a uši…zadívá se do dálky a vyrazí na trávu, v křoví to zašustí a vyletí jeden nemocniční zajíc… ta tam je role psa canisterapeuta…stává se lovcem a psem takovým jakým ho udělala příroda. A já se jen pousměju, písknu a s pocitem velkého štěstí odcházím k autu. Je tma a za okny nemocnice nám z dálky mávají dvě ruce…ruce pána, který musel dát svého pejska do útulku, zůstal každý sám….slyším, jak nám říká…budu na vás čekat… přijďte!

Nerada bych končila smutně, tahle práce není o smutnění, je krásná a záslužná a už vůbec ne lehká. A jsem ráda, když si přečtu na internetu, že jsou další a další šikovné kolie jako je Cofinka, Fido, Ailee, Aranka nebo Natalia. Určitě je jich daleko víc, a je krásné vědět, že i na ně tam kdesi za bílými zdmi někdo čeká……

DOPISY DĚTÍ Z DĚTSKÉ PSYCHIATRIE THOMAYEROVY NEMOCNICE PRO BRONTÍKA

Včera jsme opět s Brontíkem zavítali do nemocnice na caniscu. Minule jsme byli u dětí a teď u dospělých na neurologii. Mile nás překvapily dopisy od dětí, které nám předaly naše "tety" z Lékořice. A že nemáme jen smutné zážitky, musím se s vámi podělit o jeden úsměvný. Prošli jsme dvě oddělení neurologie a v posledním pokoji seděly na posteli dvě bodré starší dámy. Brontík se přivítal, pomazlil se v postelích a pak se rozhodl sundat jedné z nich pantofli a posléze ponožku. Pani to očividně pobavilo a smála se. Když se na něho dívala z postele dolů , jak ji lechtal na špičkách, najednou jí na zem z pusy upadly spodní zuby. Brontík, který je zvyklý všechno podávat co spadne, okamžitě vzal zuby do tlamičky, ty se mu obrátily tak, že vypadal jako by se smál. Druhá dáma poskakovala smíchy na posteli, div, že se nezalkla, asi to bylo hodně slyšet, protože přiběhly obě sestřičky a když uviděli Brontu, jak drží zuby, spustili taky... Brontík byl tím předmětem v hubě zaskočený a na povel "podej " položil paní její zuby do dlaně...... No nevím nevím, jestli bych se zrovna nechala v tu chvíli z lásky od něj olíznout..:o))) ale on to naštěstí nedělá ......