Před časem se nám stala jedna příhoda v nemocnici. Naše návštěva začínala jako každé jiné úterý. Brontés vběhl do jednoho z pokojů na neurologii, kde byl mezi pacienty pán, který nevnímal a nekomunikoval s okolím. Byl to pacient po epileptickém záchvatu. Pán měl dříve doma německého ovčáka, ale ten už v současné době nežije. Když u něj Brontes ležel a dotýkal se jeho obličeji čumákem, nejevil pán jakékoli známky zájmu. Měl položenou hlavu na jeho hrudníku. Vzala jsem bezvládnou pánovu ruku a položila ji na jeho packu. Mluvila jsem na pána, že je u něho pes, který pomáhá lidem, že se nemusí bát. Pán se ani nepohnul, byli jsme u něj s Brontesem asi 20 minut, když sestra odešla, hladila jsem Brontíka a chtěla jsem, aby už seskočil z postele dolů, protože na nás čekali ještě další pacienti. Brontesovi se dolů nechtělo, ale poslechl a když chtěl vstát, viděla jsem jak se pohnula pánova ruka, jeho prsty slabě chytly psovu tlapku, ten ztuhnul a díval se dolů na pánův obličej a takovým tím svým psím stylem údivu natáčel hlavu. Pán začal rychleji dýchat a všimla jsem si, že hýbe ústy, jakoby chtěl něco říct. Brontes si znovu lehl a já jsem vzala pánovu ruku a položila ji na Brontesův krk. Tentokrát nesjela bezvládně dolů, ale zůstala nahoře. Roztřásl se mu obličej, jako by se snažil ze všech sil něco naznačit nebo vyslovit. A pak stále se zavřenýma očima potichu nesrozumitelně vyslovil...Dane, Danečku jsi to ty? Zůstaň. Tato snaha o komunikaci trvala asi dalších deset minut. Pán byl unavený a pak opět usnul. Po 14 dnech jsme přišli na pravidelnou návštěvu oddělení. A k našemu překvapení jsme se setkali s tím samým pacientem. Tentokrát byl pán při vědomí, usmíval se a i když stále špatně mluvil, zavolal na Brontese , Dane pojď ke mně. Nechali jsme ho u toho, nechtěli jsme mu kazit radost. Brontík vyskočil a lehl si k němu. Pán ho už sám hladil, měl slzy v očích, když mu říkal: já už jsem myslel, že tě nikdy neuvidím kluku můj, ty jsi přišel, ty jsi se vrátil? Já jsem cítil že jsi u mě, byl jsem strašně slabý. Dnes je na tom pán už zdravotně mnohem lépe, minulé úterý jsme se s ním byli rozloučit, vracel se domů. Byl již při vědomí a teprve teď pochopil, kdo za pejska to vlastně u něj tenkrát ležel. Vyprávěl mi, že podvědomě vnímal, že je u něj pes, ale že si myslel, že je to jeho starý dobrák Dan, který zemřel před 5-ti lety. A protože žil se svým psem dlouhá léta sám a jeho odchod nesl velmi špatně, vyvolala přítomnost Brontése silné emoce, které tělo zmobilizovaly k tomu, aby se snažil pohnout a chytit ho za packu, a to proto, že nechtěl, aby ho znovu opustil......