FILÍPEK

2015-02-10

Tentokrát se naše canisterapeutické úterý odehrávalo na dětské psychiatrii. Právě na tomto oddělení jsme s Brontíkem začínali. Děti na tomto oddělení jsou velmi zranitelné, zklamané, nešťastné, opuštěné, nevěří dospělým, protože je v mnoha případech zradila právě jejich vlastní krev – jejich rodiče. Je to ten nejsmutnější pohled do dětských očí, jaký znám. Tentokrát jsem vzala sebou i naši 8 letou Eny, která děti miluje, protože s nimi vyrůstala. Bylo to dojemné setkání, děti měly velkou radost a oba hafany si pořádně užily. V hloučku dětí byl jeden nenápadný chlapec, na kterého mě upozornila sestřička. Jmenoval se Filip, seděl sám a nezapojoval se do hry s pejsky. Filípek nemluvil, jeho osud byl smutný, neměl zájem navazovat jakékoli kontakty s lidmi. Sestra mě požádala, abych  se s Brontesem pokusila s chlapcem individuálně sblížit. Brontés Filípkovi předvedl své staré psí kousky, sundal mu papuče i ponožku, kšiltovku z hlavy mu stáhl tak, že se chlapec musel hodně předklonit. A to už se Filip smál, a když mu Brontík čumákem zajel do ucha a za krk, sám od sebe si k němu kleknul a obejmul ho kolem chlupatého krku. A když jsme uslyšeli jeho tichý hlas, kdy řekl Brontesovi, ty jsi ale šikovný pes, měli jsme pro tuto chvíli téměř vyhráno. Filip téměř po čtvrt roce promluvil!! A pak už šlo jedno slůvko za druhým, sedni, dej pac, plácni, přines balonek a další povely. Ani si neuvědomil, že vlastně mluví, i když sám nechtěl. Sestřička měla obrovskou radost a běžela to říct ostatním. Filip nás doprovodil až ke dveřím a stále visel Brontesovi láskyplně na krku. Teto, přijdeš zase? Zněla tichá chlapcova otázka. A já se slzami v očích mohla jen souhlasně přikývnout. Teplo psího kožichu, spontánnost a nenásilný kontakt s pejskem v klučíkovi vzbudil důvěru. A ikdyž možná ne na dlouho a třeba  jen na malou chvíli jsme uviděli v jeho očích jiskřičky štěstí. A ty jiskřičky svítily v očích všech dětí, když nám mávaly na rozloučenou. Brontésku a Eny vám patří jejich a můj velký dík!