Jak ten čas letí...

2015-11-10

Jak ten čas letí…

dnes jsme se na canisterapii dozvěděli Brontíkovu statistiku návštěv nemocných. V číslech je to neskutečná bilance. Brontíkovi za dobu svého tříletého působení v Thomayerově nemocnici prošlo tlapkami neuvěřitelných 1050 pacientů.

Ale čísla nejsou vůbec důležitá, za nimi se skrývají nemocní lidé a jejich osudy. Mnozí z nich, kterým jsme se snažili pomoct a nebo je alespoň potěšit, již nejsou mezi námi. Některé smutné, ale i veselé příběhy nás mnohé spojili natolik, že dodnes dostáváme od některých pacientů milé zprávy a dopisy. Když odcházíme z nemocnice, vždycky mám takový příjemný pocit. Pocit, že jsem v tomto uspěchaném a občas i krutém světě udělali alespoň malinký krůček k dobru. A to je pro nás oba ta největší odměna!

Dnes už byla tma, za okny svítila nemocniční světla. Sedla jsem si na lavičku, protože bylo příjemně a teplo. Brontík vyskočil a sedl si vedle mě. A tak jsme tam chvíli seděli, já v tričku naší „Lékořice“ a Brontík ve vestě od Helpesu. Brontík byl unavený, dnes to nebylo pro něj vůbec lehké, měl tentokrát jen samé nehybné pacienty. Až na jednu mladou paní, která když se mazlila s Brontou řekla tuto větu: Jestli je něco mezi nebem a zemí, mezi člověkem a psem, tak jsem to dnes ucítila na vlastní kůži a moc ti za to Brontíku děkuji…….