NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÉ ÚTERÝ...

2014-12-10

Úterní návštěvy v nemocnici se staly součástí našeho života. Stará známá taška s pamlsky, žlutá vesta, příjezd přes bránu, parkoviště, prohnání místních nemocničních koček a pak  známé dveře pavilonu Neurologie. Brontík tuto cestu zná už velmi dobře, těší se. Za více jak dva roky se stal tak trochu živým nemocničním inventářem. Navštěvujeme společně dvě oddělení dospělé neurologie. Jeho práce je protkaná různými osudy nemocných lidí. Naše setkání s nimi jsou smutná, ale i veselá. Mnoho lidí se do nemocnice vrací a o to víc nás při včerejší canisterapii potěšil jeden příběh.

Před dvěma měsíci jsme se v pokoji setkali s pánem, který byl ve vážném zdravotním stavu. Nekomunikoval a neměl zájem o okolní svět. Po dohodě se sestrou jsme nechali Bronťu přilehnout k pánovi na postel. Brontés vyskočil a opatrně zalehnul tak, aby byl co nejblíže k jeho tělu. Pán nereagoval, svůj zrak upíral do stropu. Opatrně jsme se sestrou vzaly jeho ruce a položily je na Brontésovy záda. Žádná reakce, žádný náznak toho, že by pán něco cítil, vůbec se nepohnul. Brontes u něj ležel asi patnáct minut, několikrát se zvedl, obrátil se, změnil polohu a dokonce se ho jemně  dotýkal čenichem na tváři. Já a sestra jsme k pánovi promlouvali, já jsem mu říkala, že u něj leží pejsek, že se jmenuje Brontés a že je to pejsek canisterapeut, který tady pomáhá nemocným lidem. Povídala  jsem mu, že je to kolie, že má černobílou barvu, vyprávěla jsem mu o něm, jaký je, co má rád, že má doma psí kamarádku, že je taky šampion a ani si už nepamatuji, co všechno jsem mu vyprávěla. Jeho ruce jsme vždycky přiložili na záda, ale i když na něj sestřička mluvila, pán nereagoval. Všichni jsme tak nějak zklamaně opouštěli tento pokoj, Brontík chvílemi i usínal a tentokrát ani nechtěl z postele dolů. Čas plynul a já se na dalších návštěvách vyptávala, jak to s pánem dopadlo. Byl převezen na jiné specializované oddělení, více nám nikdo neřekl.

Až včera!! K mému velkému překvapení jsme otevřeli jeden z pokojů, Brontés vběhl dovnitř a zamířil k pánovi, který seděl na posteli u dveří. Vždycky čeká na můj povel, zda může na postel, tentokrát se rozběhl a zezadu skočil k pánovi sám od sebe. Ztuhla jsem strachy, že se pán lekne a než jsem stačila okřiknout Bronťu slyším, jak pán říká. To jsi ty? Ty jsi Brontés! Já tě znám! Ty jsi mně ležel na noze! Ty jsi mě očichával obličej! Já jsem tě slyšel jak dýcháš a funíš mi do obličeje…ale brachu, já neměl sílu se pohnout a tolik jsem chtěl…Otočil se na mě a já až teď poznala, že je to ten pán, který na tom byl tak špatně. Brontík plácal ocasem o postel a smál se tím svým psím způsobem. Pán mě vzal za ruku a řekl mi, on byl jediný koho jsem vnímal, cítil jsem jak mu tluče srdce, cítil jsem jeho teplo, slyšel jsem váš hlas, ale nemohl jsem udělat vůbec nic….nedokážete si představit, jak mi bylo těžko, když musel skočit dolů a odejít. Já se tak snažil pohnout, ale nemohl jsem. Já si pamatuji všechno co jste říkala! Dál povídal o tom, že když ho přivezli zpátky sem na oddělení, že uviděl na nástěnce fotografii psa, který mu byl velmi povědomý. Nedokázal si vzpomenout odkud, až v okamžiku, kdy si přečetl jeho jméno. To mu utkvělo v paměti a vybavila se mu celá Brontíkova návštěva u něj.

Brontés ležel spokojeně vedle něj a nechal se hladit. Já jsem nevěřícně zírala asi tak stejně, jako ten pán tenkrát do stropu. Ani jsem si nevšimla, že sestřička stojí ve dveřích a stejně jako já má i ona slzy v očích. Ano, jedno jediné jméno a pár minut blízkosti němého tvora otevřelo na okamžik bránu mezi nebem a zemí……