Ospalý parťák

Ospalý parťák

2016-06-16

Brontik dnes udělal obrovskou radost jedné smutné a opuštěné paní. Vždycky je to tragédie když matka přežije své dítě. A paní byla nejen velmi nemocná, ale zároveň přišla o syna po těžké nemoci.....Kde jsi se tu vzal ty krásný kluku? Slyšeli jsme, když jsme vešli do pokoje. Brontík si to zamířil rovnou na postel uprostřed pokoje, odkud slyšel vítací hlas. Paní rozevřela náruč a psího společníka objala. Vyprávěla mi svůj nelehký životní osud, tulila se k Brontovi a na jeho černé srsti se leskly její slzy. Snad jí rozumněl, snad i cítil její bolest. Ležel u ní a nechtěl dolů. Jejich vzájemné sympatie byly opravdu dojemné. Ještě se nikdy nestalo, že bych odešla z pokoje a nechala Brontika samotného. Vždycky jde se mnou. Tentokrát ne. Zůstal ležet na posteli. Nechala jsem otevřené dveře a odešla za sestřičkami zapsat se do knihy návštěv. Když jsem se vrátila po deseti minutách, můj parťák stále ležel tam, kde jsem ho nechala. Paní usnula a Brontík taky, držela ho kolem krku a její tvář byla uvolněná, slzičky zmizely a snad se mi zdálo, že se malinko usmívá. Sestřičky mi uvařily kávu a jen tak potichu jsme seděli a přemýšleli. Najednou se otevřely dveře a tam stál Bronta, mával ocasem s tlamičkou dokořán. Jako by říkal.. Tak šup paničko, moje práce skončila, paní usnula a my jdeme domů. Nakoukla jsem do pokoje. Paní tiše oddechovala a její spoluležící mi pošeptala, že je to poprvé co usnula bez prášků.....tiše jsme za sebou zavřely dveře. Objala jsem Brontika a do jeho vlhké černé srsti jsem mu pošeptala.. Jsi můj nejúžasnější psí kluk....