DALŠÍ NÁVŠTĚVA NA DOSPĚLÉ NEUROLOGII

2014-11-18

Nedá mi to, abych nenapsala malý postřeh ze včerejší Brontíkovi canisterapie…

Tentokrát jsme opět zavítali na dospělou neurologii v Thomayerově nemocnici. Brontíka jako vždy obklopili sestřičky, které si ho vždycky uzmou na chvilku pro sebe. Vešli jsme do pokoje, u dveří na posteli ležela pani po těžkém epileptickém záchvatu. Byla napojená na spoustu hadiček a přístup k ní byl takřka nemožný. Brontík opět zvolil jako první cestu k ní, stoupnul si na zadní a opřel se o ohrádku postele. Sestřička přinesla pro pani jídlo s tím, že nechce vůbec jíst. Paní poloseděla a nepřítomně koukala po místnosti. Sestřička vzala její ruku a položila ji Brontovi na hlavu, pani sebou cukla a podívala se na okamžik na nás. Říkali jsme jí, že je tady pejsek a že se nemusí bát a že ho zkusíme dát nahoru k ní, stále na nás koukala. Sundali jsme ohrádku a Brontík opatrně vyskočil k paní, s trochu nedůvěřivým pohledem a pod vedením mé ruky pejska pohladila, začala se pomalu usmívat a se stále nepřítomným pohledem hladila a hladila. Setra na ni mluvila a říká jí, budete jíst,ano? Pani nic, tak jsem vytáhla z tašky piškot a položila jsem ho paní na ruku, Bronta čekal až mu dovolím,aby si ho vzal, opatrně ho slupnul paní ze hřbetu ruky, pak další a další, mlaskal a pochutnával si a já jsem si vzala od sestřičky lžíci a nabrala pani kaši a opatrně jsem se jí přiblížila k puse. Koukla na mě, pak na Brontu a konečně sama od sebe otevřela pusu, sledovala přitom jak se Bronta láduje z její ruky a druhou ho stále hladila po hlavičce a začala jíst. Padlo asi dvacet piškotů, ale pani díky Brontasovi zbaštila půlku talíře. Kdyby tohle někdo natočil, byl by to asi malý kousek dojáku, museli jsme pak jít k dalším marodům, když Brontík seskočil dolů, paní začala vydávat protestující zvuky, jakoby chtěla, aby tam zůstal. Někdy to holt nejde a i mě ukápla malá slza dojetí, když paní ztěžka zvedla ruku a mávla Brontovi na rozloučenou.....