O Brontíkovi v časopise Vlasta

2016-08-31

Čtyři packy, čumák, ušlechtilá hlava a dobré srdce.

Pes Brontés už čtyři roky pomáhá nemocným li

Pes je klíč k srdci
Na neurologii v pražské Tomayerově nemocnici leží muž po epileptickém záchvatu. A na jeho hrudi leží pes. Jmenuje se Brontés, šestiletá krátkosrstá kolie s canisterapeutickým výcvikem. Na oddělení dochází pravidelně i se svou paničkou Renátou Novotnou, terapii zaštiťuje neziskovka Lékořice.

Nemocný muž jakoby psa vůbec nevnímal. Renáta sice položí jeho ruku na psovu packu, nic se ale neděje. Deset minut, dvacet. Panička říká psovi povel, aby z postele seskočil, čekají další pacienti, psovi se ale nechce. Nakonec poslechne, ví, že musí.

V tu chvíli se ale mužova ruka pohne, začne rychleji dýchat a pohne ústy.

Jakoby chtěl něco říct. „Danečku, jsi to ty?“ Ptá se muž tiše. Se psem se snaží komunikovat ještě dalších deset minut, než ho Renáta odvolá. Když se na další terapii na oddělení vrátí, muž už je při vědomí a komunikuje, na Brontése ale pořád volá „Danečku!“ Míval psa Dana, který už nežije.

Se slzami v očích mluví s Brontésem, hladí ho, jeho stav se rychle lepší, brzy půjde domů. Přispěl k tomu i Brontés, muž vnímal přítomnost psa a i když si myslel, že je to jeho zemřelý Dan, nechtěl, aby ho znovu opustil a i ve svém stavu cítil silnou motivaci začít se hýbat a mluvit.

Kolie, která rozdává radost

Podobných příběhů, u kterých se chce člověku smát se i brečet zároveň, vypráví Renáta mnoho. Figurují v nich děti z místní psychiatrie, kde s Brontésem před čtyřmi lety s canisterapií začínali, nemocní dospělí, kteří ztráceli motivaci radovat se ze života, umírající, kterým pes rozzářil konec života i „obyčejní“ pacienti, které „jen“ bolí záda a díky psímu terapeutovi přijdou na jiné myšlenky. Jedno mají ty příběhy společné – čtyři packy a ušlechtilou hlavu jedinečné krátkosrsté kolie, která rozdává radost.

„Původně jsem Brontíka cvičila pro moji maminku, která byla těžce nemocná. Naučila jsem ho podávat í věci, pomáhat v domácnosti, sundávat ponožky a bačkory, zajít pro televizní ovladač. Brontík se strašně rychle všechno naučil, jakoby všemu rozuměl,“ popisuje Renáta.

Její maminka ale nakonec zemřela dřív, než stačila Brontésovy služby pořádně využít a Renáta přemýšlela, co s učenlivým psem dál. Ozvala se sdružení Helppes, které kolii přezkoušelo. „Otestovali ho, jestli není moc velký janek, jestli umí spolupracovat s cizími lidmi, jestli se snese s jinými zvířaty. A přišli na to, že má skutečně předpoklady pro canisterapii. Tak jsme se do ní pustili,“ vzpomíná Renáta. Když Brontés prošel náročnými zkouškami a získal certifikát o tom, že skutečně může pomáhat v nemocnici, začali nejprve chodit na oddělení dětské psychologie, kde tehdy „canisku“ rozjížděli.

Psí relax? Dejte mi střapec!

Rok a půl tam Brontík pomáhal dětem z nefunkčních rodin, které většinou čekaly na umístění do Klokánků. „Bylo to psychicky velmi náročné. Zažili jsme slepého a téměř hluchého chlapce, kterého rodiče týrali, a neznal žádnou jinou emoci, než strach. Brontés ho dokázal rozesmát. Byl tam kluk, který čtvrt roku nepromluvil, a když jsme odcházeli, říkal psovi povely a ptal se mě, kdy zase přijdeme. Sestřičky byly tehdy úplně ohromené,“ vzpomíná Renáta. A zase pláčeme, tyhle příběhy mají neskutečnou sílu.

Jenomže i na Brontésovi bylo vidět, že skupina dětí s řadou traumat ho vyčerpává. Nakonec ho vystřídal nový canisterapeutický pes a Brontík začal chodit za dospělými na neurologii. „Vždycky, když jsme vyšli z nemocnice, začal lítat a dovádět, potřeboval se zbavit stresu. Kromě canisterapii dělá Brontík i coursing, v němž psi honí střapec, tam se najednou změní z mírného terapeutického psa na neřízenou střelu,“ směje se Renáta. Tahle kolie má i desítky ocenění z psích výstav, je to i pes – elegán s velkým charismatem.

Jak vlastně psa motivovat, aby dokázal to, co Brontés? Musí se potkat jedinečná povaha, genetické předpoklady a trpělivý výcvik. „Když se Brontík učil, dostával samozřejmě odměny, hlavně sušené maso nakrájené na kousíčky. Na oddělení mu ale pacienti dávají za odměnu psí piškoty. Jedna paní odmítala jíst, byla strašně hubená, ale pomaličku přistoupila na to, že bude krmit Bronťu. Vždycky mu dala piškot z dlaně a já jsem jí dala lžíci s kaší do pusy. Snědla celý talíř a Brontés trpělivě seděl a baštil piškoty,“ vypráví Renáta.

Podej ovladač, ponožky, protézu…

Psa vnímají i lidé, kteří se nehýbou nebo nemluví, jak to ostatně dokládá i příběh s nemocným muž z úvodu našeho vyprávění. „Jednou se zase stalo, že jedné pacientce vypadly zuby z pusy, pes se k nim vrhnul a hned jí je podal. Je zvyklý z výcviku, že co nemocnému spadne, to se musí zvednout. Paní se nasmála a my s ní,“ popisuje vesele Renáta.

Ne každý ale psa snese, jsou lidé s averzí vůči psům. To Brontés vycítí a jde k nim jen vyloženě na povel, ne sám od sebe. „Zažili jsme muže, kterého v dětství pokousal pes a on měl ze psů hrůzu. Nebyl na tom zdravotně špatně, ale Bronťu vždycky jen z dálky pozoroval. Postupně zjišťoval, jak je Bronťa mírný a sblížil se s ním. Když pak po několika dnech přišla jeho přítelkyně, řekl, že jí představí svého nového kamaráda – a Brontík za ním vyskočil na postel a pán ho bez obav hladil. Jeho přítelkyně byla v šoku, věděla, jak panický strach ze psů ten muž má,“ říká Brontíkova panička. Pes je klíč k zámku, říká s oblibou, odemyká lidem srdce. To je ta největší odměna i pro chovatelku. „Stalo se mi už, že babičky po naší návštěvě v nemocnici začaly vytahovat peníze a nutili mi je za to, co pro ně Brontík udělal. Ten pocit, který máte, když Brontík někomu skutečně pomůže, se ale penězi vůbec vyčíslit nedá, pro to to dělám. Přijímáme maximálně psí piškoty,“ říká chovatelka.

Zvyknout na psa v nemocnici si ale museli i lékaři a sestřičky, ne všichni v jeho schopnosti zprvu věřili. Teď už ho milují a první Brontíkova cesta vede nejprve na sesternu potěšit sestřičky.

Nehádej se, pes to slyší

Mít doma tak úchvatného psa je radost i starost. Brontés se stal členem rodiny, všichni tu ví, jak je výjimečný. A vidí, jak ho jeho práce mění. Z bezstarostného psíka se stal tvor, který reaguje na každou emoci, byť by ji člověk téměř nedal najevo. U Novotných doma se třeba nesmí hádat, jakmile Brontés zaslechne, že někdo zvýší hlas, přiběhne a dožaduje se vysvětlení, klidní aktéry hádky, kňučí, aby toho nechali. „Přestali jsme se s manželem díky němu hádat,“ směje se Renáta. A drbe za ušima Bronťu i jeho štěně, které si nechali. Bronťa má těch štěňat po světě už skoro devadesát, psího šampióna chce mít za otce svého štěněte hodně lidí včetně chovatelů třeba ve Velké Británii. Půjde Brontíkův syn v otcových stopách? „Bylo by sobecké myslet si, že budeme mít podruhé tak výjimečného psa, Brontés je prostě pes mého života. Ale vím, že tu nebude věčně. Takhle tady budeme mít jeho připomínku,“ zvážní Renáta.

Brontés prohání své štěně po trávníku před domem. Na první pohled vypadá jako úplně obyčejný pes. Přitom změnil život desítkám lidí.